Perfection n´existe pas

Vím, že dokonalosti nikdy nedosáhnu. Protože ji nedosáhne nikdo. Ale taky vím, že je plno věcí, schopností a vlastností, co chci mít a nemám a plno věcí, schopností a vlastností, které mám a nechci mít. Třeba dokážu udělat rybí cop sama sobě a bez zrcadla za tři minuty. Proč tuto schopnost mám, se asi nikdy nedozvím. Pak taky dokážu změnit náladu během deseti sekund. Pokud se mnou budete bydlet, budete mě pravděpodobně nenávidět, ale budete mít super účes. 

Co bych chtěla? Rozumět matematice. Umět perfektně francouzsky. Hrát na elektrickou kytaru. Vypít panáka na jeden lok. Umět vařit. Nestydět se. Mít ploché břicho. Číst tři knížky měsíčně. Chodit do divadla. Neztrácet náušnice. Nebát se tmy. Znát všechny důležité letopočty v historii. Jíst zeleninu. Mít našetřeno. Mít menší nos. Malovat obrazy. Psát romány. Rozumět bankovním věcem. Rozumět ekonomickým věcem. Umět zpívat. Umět tancovat latinskoamerické tance. Číst noviny po ránu u kafe. Nepít tolik kafe. Nejíst čokoládu. Neopíjet se. Nebýt líná. Cvičit. Věnovat peníze na charitu. Pomáhat v nadaci. Studovat astronomii. Umět umění rétoriky. Dokázat všechny přesvědčit o své pravdě. Nebát se řídit auto a jezdit hrozně rychle. A pak taky, a to je důležité, umět kouřit doutníky. Tak.

A co mít kouzelný prsten, který by mi splnil nekonečně mnoho přání?

 

kabát, kabelka - FF/ boty,džíny - Zara/  košile, svetr - HM

Vive la France!

Tak jo, léto skončilo, užívání taky, takže bych měla začít přemýšlet a napsat zase nějaký třeskutě vtipný článek, jelikož to tady vypadá bídně. Musím si teď sypat popel na hlavu, asi ze mě vyprchal smysl pro humor, nebo jsem prostě a jednoduše líná. Každopádně vypínám Facebook (achbože, achbože) a jdu něco dělat. 

Možná většina z vás ví, že jsem byla ve Francii. Bylo mi několikrát řečeno, že jsem pořád spamovala zeď fotkama (přidala jsem dvě, slovy DVĚ fotky!), ale co, teď jich tu bude ještě víc, zlatíčka. Do Francie jsem se tuze těšila, dokonce fráninu jsem si zopákla a nové šatičky nakoupila (to bych možná udělala, i kdybych nikam nejela). A výlet splnil všechna má očekávání, rozmluvila jsem se, nová slovíčka jsem se naučila, třeba bouchon - zácpa se mi velmi hodilo. A také jsem zjistila zajímavé poznatky.

Poznatek numéro un. Obchody s obuví mají skvělou vychytávku, boty jsou totiž shlukovány podle velikostí. Takže vy si najdete regál s číslem vaší boty (v mém případě 40-41, mám dlouhý palce) a potom už se jen díváte, jaké boty, by se vám líbily a jste v klídku, jelikož víte, že vaší velikost MAJÍ. Ovšem u nás se nejprve díváte, jaké boty, by se vám líbily, abyste následně zjistili, že ty boty ve vaší velikosti NEMAJÍ. Nevíte, kde mám tento nápad přednést? Na ministerstvu místního rozvoje?

Poznatek numéro deux. Tvrzení, že Francouzi a Francouzky nemluví anglicky a vlastně se o to ani nesnaží, je z mých zkušeností nepravdivé. Několikrát se mi stalo, že když jsem na Francouze promluvila francouzsky, odpověděli mi anglicky. Myslíte, že to bude mojí úrovní frániny? Já myslím, že se spíš Francouzi začali snažit.

Poznatek numéro trois. Všichni tam běhají. Fakt všichni. Mladí, staří, velcí, malí, tlustí, hubení. Fakt obdiv. To mi připomíná....musím si jít pro večeři a lehnout před televizi s růžovým vínem, au revoir, mes chéris et mes chéries!

PS: navštívili jsme malé vesničky v Provence a pak Francouzskou riviéru a Azurové prostředí, takže taková fency města jako St. Tropéz, Nice, Cannes a Monte Carlo.

Ma ville natale

Toto je příběh o tom, jak jsem splynula se svým rodným městem. Začalo to tím, když moje maminka lítala o víkendu bez bot po zahradě naší chalupy. "Co to děláš, mami, vždyť si bodneš něco do nohy." "Ale kdepak, někde jsem četla, že když budeš chodit na boso, splyneš s přírodou. Tak já teď splývám." Aha.

Tato teorie se mi hodila, když jsem si jednou tak po dlouhé době obula high-heels, jak se teď říká podpatkům, když chcete být kůl. No takže si jdu, říkám si, to není tak zlý, zvládám to. Ovšem když vystupuju z autobusu a zaháknu se o schod, zjišťuju, že nic nezvládám. Na zkoušku do školy přicházím už celá zpocená z toho, jak se snažím držet rovnováhu a nezvrtnout si kotník. Musím ale říct, že když se snažíte nezabít, hned zapomenete na stresy, které zkouška obnáší, vřele doporučuju.

Po zkoušce mám sraz s mým boyfriendem, jak se teď říká přítelům, když chcete znít kůl. Když navrhne, abychom si po obědě udělali příjemnou procházku městem (v životě to nenavrhl!), oči se mi plní slzami. Nechci vypadat jako dámička, která nic nezvládne, a tak zatnu zuby a pomalu našlapuju vstříc městu. "Můžeme prosím zpomalit?" "Probůh, vždyť jdeme pomalu,  to už bychom šli pozpátku!" Je mi odpovězeno. Vzpomenu si na maminku a na splynutí s přírodou sundávám boty a splynu s městem. Tak.  Domu přicházím s černými chodidly a s hřebíkem v patě, ale jinak to byl skvělý zážitek, vřele doporučuju!

PS: Omlouvám se za pomačkaný tričko, žehličku s sebou nenosím, jenom Perwoll Black Magic.

(Za fotky děkuju L.A.J.)

Kalhoty - Zara, sako, náušnice - Mango, kabelka - FF, boty - HM, triko - Lindex