Ma ville natale

Toto je příběh o tom, jak jsem splynula se svým rodným městem. Začalo to tím, když moje maminka lítala o víkendu bez bot po zahradě naší chalupy. "Co to děláš, mami, vždyť si bodneš něco do nohy." "Ale kdepak, někde jsem četla, že když budeš chodit na boso, splyneš s přírodou. Tak já teď splývám." Aha.

Tato teorie se mi hodila, když jsem si jednou tak po dlouhé době obula high-heels, jak se teď říká podpatkům, když chcete být kůl. No takže si jdu, říkám si, to není tak zlý, zvládám to. Ovšem když vystupuju z autobusu a zaháknu se o schod, zjišťuju, že nic nezvládám. Na zkoušku do školy přicházím už celá zpocená z toho, jak se snažím držet rovnováhu a nezvrtnout si kotník. Musím ale říct, že když se snažíte nezabít, hned zapomenete na stresy, které zkouška obnáší, vřele doporučuju.

Po zkoušce mám sraz s mým boyfriendem, jak se teď říká přítelům, když chcete znít kůl. Když navrhne, abychom si po obědě udělali příjemnou procházku městem (v životě to nenavrhl!), oči se mi plní slzami. Nechci vypadat jako dámička, která nic nezvládne, a tak zatnu zuby a pomalu našlapuju vstříc městu. "Můžeme prosím zpomalit?" "Probůh, vždyť jdeme pomalu,  to už bychom šli pozpátku!" Je mi odpovězeno. Vzpomenu si na maminku a na splynutí s přírodou sundávám boty a splynu s městem. Tak.  Domu přicházím s černými chodidly a s hřebíkem v patě, ale jinak to byl skvělý zážitek, vřele doporučuju!

PS: Omlouvám se za pomačkaný tričko, žehličku s sebou nenosím, jenom Perwoll Black Magic.

(Za fotky děkuju L.A.J.)

Kalhoty - Zara, sako, náušnice - Mango, kabelka - FF, boty - HM, triko - Lindex

Tour du visage

Poslední dobou mám takový zvláštní stav. Vůbec se nemaluju. Já vím, že pro někoho je to úplně normální, ale já vyrostla na Bravíčku, kde mi říkali, že nenamalovaná nikdy nikoho nesbalím, aby mi o kus dál kluk z ankety řekl, že má rád přirozené holky s trochou řasenky. A tak se od čtrnácti maluju a už jsem si prošla různými vizážistickými obdobími. Používala jsem růžový lesk s jahodovou příchutí, který jsem vždycky celý slízala, a pak mi bylo blbě. Malovala jsem si oči černými stíny, takže jsem vypadala jako zfetovaná. Pak jsem začala nosit černé linky, které jsem ale neuměla namalovat a každé oko pak vypadalo jinak. No a pak jsem nosila jen červenou rtěnku, takže jsem měla všechny sklenice, ze kterých jsem pila, červený. Ovšem nejhorší bylo, když jsem si dala umělý řasy, po kterých mi napuchlo oko do šílených rozměrů. Jak se to říká, pro krásu se musí trpět? Já si vytrpěla opravdu hodně, takže teď si užívám té svobody. A musím říct, že je to bomba. Ráno nevstávám o půl hodiny dřív, když si žmoulám oko, nejsem všude od řasenky a nemám červený zuby od rtěnky. Ale taky pak děsím lidi okolo sebe, takže se omlouvám a příště už budou fotky, kde vypadám jako člověk.

šaty - Lindex, sako, boty - Zara, kabelka, náušnice - Mango