La vie est belle(?)

Tak jsem ve Francii. Po vyplňování sto padesáti přihlášek, kopírování, skenování, propadání panice, nadávání Frantíkům, po několika zástavách srdce, po ostříhání svých nádherných dlouhých vlasů a po nakoupení tuny sprchových gelů, jsem tady! Přímo v srdci vinném, a to v Bordeaux. Při pití přeslazeného růžového vína za dvě éčka vymýšlím, co bych tak napsala. Je to tu fajn. Asi. Nějak jsem ještě nezačala vnímat, že jsem konečně ve FRANCII a že bych měla umřít blahem a místo toho tu jenom brečím a nadávám na Frantíky. Takže zeptejte se mě za měsíc. (Jestli se neudusím croissantama a kouřem z cigaret).

Ale ne, abych si jenom nestěžovala. Bordeaux je nádherný. Když se po půl hodině dostanu do centra a když mám to štěstí a lidi mě pustí z šaliny (Francouzi asi neznají pojem: Nejprve se vychází a pak vchází, sakra, doprdele!) tak se toulám místními uličkami a dělám, že jsem na dovolené. Zapomenu na to, že skoro nikomu nerozumím a že moje úroveň francouzštiny není excelentní, jak jsem napsala do životopisu (no co, skoro každý si v CV něco vymýšlí, Joey, že umí hrát na kytaru). Jenže pak si vzpomenu, že musím zítra do banky založit si francouzskej účet, protože všechno tady musíte mít francouzský, pak musím napsat email profesorům, že jsem jako Erasmus student a co mě čeká za zkoušky (tím jim chci naznačit, že jsem totálně v prdeli a že mě mají ušetřit) a že si taky musím nakoupit jídlo, protože chlastat celej pobyt jen víno přece nejde. Ale nad vodou mě drží, že jsem si tu našla kamarádky! Hlavně Japonky, to bych ani neřekla, jak jsou Japonci moc milí! Hlavně chlapi jsou hrozní gentlemani, když jsem si na obědě pokydala šaty červenou řepou, přiskočil jeden ke mně s ubrouskem a vodou! Byla jsem z toho dojata, na tohle vůbec nejsem zvyklá, vždycky se mi někdo jen směje:(.

Takže jo, stýská se mi po ČR a po pivu za 30 kč. (Vážně, tudle jsem pila pivo za 7 euro, každej hlt jsem si vychutnávala, jako kdybych měla umřít.)

P.S. Kdybyste chtěli někdo přijet, zulíbám vás!!!

P.P.S Kdybyste opravdu přijeli, vemte si s sebou spacák a karimatku, mám jenom jednolůžko.

P.P.P.S. Pro krásné šarmantní kluky samozřejmě udělám výjimku.

P.P.P.P.S Já jsem vlastně zadaná, tak nic.

Bisou 

Ještě v Brně před Janáčkovým:(

S maminkou (mami, chybíš mi každým dnem víc a víc!)

Saint-Émilion, nááádhera

Bordeaux, nááádhera taky

Poznámky z přednášek

Ach, konečně žiju!

Il y a un commencement à tout

Žádný učený z nebe nespadl. Každý začátek je těžký. Musím si to přece opakovat. Den nevímkolikátý na praxi v deníku.Všechny noční můry novináře se mi dnes staly v jednom dni. Půl hodiny záznamu z tiskovky rady města není v diktafonu k nalezení. Když se ho snažím najít, diktafon straně hnusně píská, až po mně celá redakce hází pohledy a kelímky od kávy. Dobře jedeme dál. Od pěti rozhovor se slavným designérem o jeho nové výstavě. Prý na mě bude mít půl hodiny a můžeme se taky s fotografkou kouknout, jak vytváří jedno ze svých děl. Když tam přicházíme, dílo je ovšem hotové. Prý už od víkendu. Ale tak aspoň je tu ještě příslib naděje v rozhovoru. Mám nachystaných 20 otázek, během deseti minut, už je mám všechny vystřílené, pan designér na mě asi nemá moc času. O té nechutné břečce venku, ve které se pak musím s podpatkama brodit, ani nemluvím.

Ale abych nebyla jenom negativní. Tento den byl jenom jeden, pak jsou dny slunečné, kdy mi všechno vychází a všichni mi toho chtějí strašně moc říct.

P.S.: Víkendy si teď užívám jako nikdy víc. Jako řadový vysokoškolák jsem měla víkendy celej týden, a pak jsem v ty pravý víkendy jenom znuděně vykřikovala, že se nebudu přece doma válet v posteli. Ale teď si klidně ležím v posteli a necejtím se provinile, zajdu si na procházku, na výstavu, pak na pivo. A všechno si užívám o sto procent víc. 

kabát - CA, košile - HM, rifle - Zara, kabelka - FF, boty - Aldo, pásek - Mango

On ne naît pas journaliste, on le devient

Simone de Beauvoir kdysi řekla, že ženou se člověk nerodí, ženou se člověk stává. A stejně je to s povoláním novinářky. Když jsem na výšce měla poprvý napsat zprávu, málem jsem se rozbrečela. Měla jsem problémy vůbec dát dohromady smysluplnou větu. Cpala jsem tam vznešená slova, strašně dlouhý souvětí a spojky, které člověk ani neví, kdy se používají, například leč. Leč mi to paní učitelka celý zhanila, a kdyby to nebylo na počítači, tak by mi to zmuchlala a zahodila z vokna. A pak řekla: "Jen asi deset procent studentů má v sobě cit pro novinařinu a ti to stejně dál dělat nechtějí. Zbylých devadesát procent studentů to má vydřený a naučený, takže dělejte, makejte." Do teď si myslím, že pančelka mě započítávala do těch deseti procent, ale radši jsem se přiklonila k tomu, že se novinářkou budu muset stát. A tak jsem tady. V Mladé frontě, pro kterou jsem chodívala tatínkovi jako malá do trafiky. Za 11 káčé. Smála jsem se tomu názvu. Teď se nesměju, přišla jsem domů v osm, hladová a vyřízená. Já myslela, že Carrie Bradshaw pila jen Cosmopolitany a procházela se v Louboutinkách po Manhattanu. Proklínám tě Carrie Bradshaw! 

Ale víte co. Stojí to za to. Ten pocit, když něco dopíšete a oni vám to celý nezhaní. Možná proto, že není k dispozici jiný článek, než ten váš. Ale o tom zas někdy příště.