On ne naît pas journaliste, on le devient

Simone de Beauvoir kdysi řekla, že ženou se člověk nerodí, ženou se člověk stává. A stejně je to s povoláním novinářky. Když jsem na výšce měla poprvý napsat zprávu, málem jsem se rozbrečela. Měla jsem problémy vůbec dát dohromady smysluplnou větu. Cpala jsem tam vznešená slova, strašně dlouhý souvětí a spojky, které člověk ani neví, kdy se používají, například leč. Leč mi to paní učitelka celý zhanila, a kdyby to nebylo na počítači, tak by mi to zmuchlala a zahodila z vokna. A pak řekla: "Jen asi deset procent studentů má v sobě cit pro novinařinu a ti to stejně dál dělat nechtějí. Zbylých devadesát procent studentů to má vydřený a naučený, takže dělejte, makejte." Do teď si myslím, že pančelka mě započítávala do těch deseti procent, ale radši jsem se přiklonila k tomu, že se novinářkou budu muset stát. A tak jsem tady. V Mladé frontě, pro kterou jsem chodívala tatínkovi jako malá do trafiky. Za 11 káčé. Smála jsem se tomu názvu. Teď se nesměju, přišla jsem domů v osm, hladová a vyřízená. Já myslela, že Carrie Bradshaw pila jen Cosmopolitany a procházela se v Louboutinkách po Manhattanu. Proklínám tě Carrie Bradshaw! 

Ale víte co. Stojí to za to. Ten pocit, když něco dopíšete a oni vám to celý nezhaní. Možná proto, že není k dispozici jiný článek, než ten váš. Ale o tom zas někdy příště.