Obsession

Téma dnešního příspěvku mě napadlo, když jsem celá šílená jela po práci do města, abych si stihla koupit kabát, který jsem si vyhlídla dříve tohoto dne a na který jsem bohužel neměla dostatek finančních prostředků (tenhle problém byl následně vyřešen) a který byl bohužel poslední. To, že jsem celé odpoledne byla jako na trní a nemyslela na nic jiného, přeskočím a budu se soustředit na ten adrenalin, když jsem letěla od trolejbusu na České po těch ledovatých kachličkách, v mysli prosby směrem k Bohu/Bohyni módy a v očích smrt. A pak ten úlevný pocit, když jsem ho tam spatřila. A pak ta euforie, když jsem ho zaplatila. Vážně, kdyby se vedle mě střílelo, ani si toho nevšimnu. Hodinu poté cítím pocity deprese a výčitky svědomí a chce se mi brečet.

První krok, který musí závislý na čemkoliv udělat je přiznat si, že má problém. Okej, mám problém, jmenuji se Monika a jsem závislá na nakupování. Ale než mě odsoudíte, musíte vědět, že ten kabát byl ve slevě, byl poslední a je zima. No přece. To je nějaký osud nebo co. 

Ach né, poraďte mi někdo nějakého psychoterapeuta, zjistila jsem, že k tomu kabátu potřebuji boty.

Inkriminovaný předmět, který může za mojí dnešní sebereflexi. (Zara)

zdroj - oba obrázky