Vieille ou jeune?

Abych v těchto šatech nevypadala jako neslušná školačka, rozhodla jsem se přes ně přehodit fialový pletený svetr, ve kterém zase vypadám jako babička. Perfektní kombinace.

To mě přivedlo k myšlence, v čem se chovám ještě jako malá a v čem už jsem dospěla. Ne, nebojte, nebudu psát žádné sáhodlouhé reflexivní pasáže, jen shrnu, v čem jsme my dvacetiletí rozpolcení. Už se po nás chce, abychom se chovali dospěle a rozumně, sami takový chceme být, přitom si pořád přejeme naše bezstarostné dětství a o nic se nestarat, žejo mami.

Takže:

Jako malá/mladá:

pořád dokážu sníst všechno, na co přijdu, aniž by mě pálila žáha (díkybohu za to),

pořád si kupuju ty želatinové pendreky a Skittles (no co?),

v noci nemůžu usnout a ráno nemůžu vstát,

nevyznám se v bankovních věcech, ve složenkách a v pojištění (co je sakra penzijní připojištění?),

pořád se lísám k mamince, i když jsem těžší než ona,

mám radši hezké věci než praktické (neříkej, Moniko),

bojím se být sama doma přes noc (dnešní svět je nebezpečnej).

Jako dospělá/stará:

už si musím sama nakupovat potraviny (nejtěžší věc na světě),

už si musím sama vařit (pardon, tohle je nejtěžší věc na světě),

vlastním platební kartu (no dobře, tu dnes mívají i dvanáctiletí),

pobolívají mě záda a vrže mi v kloubech,

čtu zprávy z politiky a rozčiluji se nad nimi,

chodím do knihovny a půjčuji si i jinou literaturu než tu povinnou,

nadávám na lidi, kteří bydlí nade mnou a dělají hluk (zmetci).

Určitě je toho víc, jen si teď nemůžu vzpomenout, ach ta skleróza!

 

kabát, svetr - ručně dělané, šaty - Topshop, boty - Humanic, kabelka - Zara, řetízky - Reserved